Medailonek k životnímu jubileu prof. MUDr. Václava Zamrazila, DrSc.

Prof. MUDr. Václav Zamrazil, DrSc. - 75 let (* 28.9.1936)

Václav Zamrazil je rodilý Pražan, absolvoval břevnovské gymnasium a pak Fakultu všeobecného lékařství University Karlovy v Praze (1960), ale část svého srdce zanechal v Pootaví a hlavně v Písku, kde strávil plných pět let jako sekundář v písecké nemocnici. Tam získal nejen neocenitelné zkušenosti v oboru vnitřního lékařství (I. atestace 1964), ale i dermatologie. Dodnes tam má mnoho přátel a mnoho tamních pacientů s endokrinopatiemi míří za ním do Prahy.

Do Výzkumného ústavu endokrinologického, vzniklého s iniciativy doc. MUDr. Karla Šilinka, DrSc. v r. 1957, přišel v r. 1965 a byl zařazen do jeho Radioisotopového lůžkového oddělení v nemocnici v Motole umístěném v jednom z jejich přízemních pavilonů.

Ústav byl zaměřen do značné míry na tyreologii, která ale v té době nedisponovala pro diagnostiku příliš bohatými možnostmi. Sonografie a laboratorní stanovení hormonů štítné žlázy ještě zdaleka nebyly na obzoru a endokrinologové se museli spolehnout především na palpaci štítné žlázy a z laboratorních ukazatelů na spíše zavádějící analýzu na bílkovinu vázaného jodu a v terapii pak na organopreparáty sušené štítné žlázy u hypotyreózy a pro hyperfunkci štítné žlázy musely stačit Charvátovy pilulky. Šilink již koncem čtyřicátých let vystihl diagnostické a léčebné možnosti radioisotopů jodu a ve svém ústavu měl na tehdejší dobu slušně vybavenou radioisotopovou laboratoř i pacientskou diagnostiku zaměřenou na akumulaci radiojodu ve štítné žláze. Tyto zkušenosti ho vedly k rozšíření ústavu o lůžkové oddělení, které vzniklo na základě smlouvy s motolskou nemocnicí uzavřenou v r. 1958. V tomto oddělení pak vznikala moderní základna nejen pro tyreologii, ale i pro širší využití radioisotopů v medicíně, která se stala modelem pro řadu později utvářených oddělení nukleární medicíny. V době příchodu Dr. Zamrazila mělo toto oddělení za sebou již 7 let existence a bylo v něm soustředěno několik vynikajících mladých lékařů (J. Blahoš, J. Němec, S. Váňa, M. Neradilová, L. Valenta, E. Strouhal a další) a bylo naplněno tvůrčím elánem, se kterým byly uskutečňovány některé Šilinkovy vize. V tomto inspirativním prostředí se Václav Zamrazil zapojil se do výzkumné činnosti v oblasti diagnostiky a tyreopatií a vypracování komplexních diagnostických postupů. Zařazen byl také do vědecké přípravy s tématem vztahů štítné žlázy a sacharidového metabolismu a kandidátskou práci obhájil v r. 1972. Aktivně se zúčastnil diagnostiky a léčby karcinomu štítné žlázy.

Začátkem 80. let se Výzkumný ústav endokrinologický v důsledku různých okolností, z nichž jednou byla i potřeba generační obměny, dostával do závažné krize spojené s hledáním zaměření ústavu, které bylo do té době převážně tyreologické. Po přechodném pokynu Ministerstva zdravotnictví zabývat se problematikou stárnutí došlo zejména zásluhou prof. Rybky k dohodě o obecném zaměření na endokrinologii a metabolická onemocnění, zejména diabetes. Pro realizaci těchto záměrů vedení ústavu jistě jako nejvhodnějšího adepta vybralo MUDr. Václava Zamrazila, CSc. V r. 1983 byl proto z Radioisotopového oddělení Výzkumného ústavu endokrinologického v motolské nemocnici povolán na hlavní pracoviště ústavu na Národní třídě, aby převzal reorganizaci klinického provozu i výzkumu. Ve funkci vedoucího lékaře a zástupce ředitele se pak Václav Zamrazil stal oporou ústavu na více než čtvrt století. Po úmrtí MUDr. Pečeného převzal vedení oddělení klinické endokrinologie VÚE (nyní Endokrinologického ústavu) na Národní třídě, které vedl do roku 2004 a současně byl zástupcem ředitele ústavu. V 90. letech se zasloužil se o renesanci epidemiologického průzkumu výskytu tyreopatií a jodového deficitu u nás a navázal tak na průkopnickou práci zakladatel ústavu doc. Šilinka. V souvislosti řešením jodového deficitu se zabýval i interdisciplinární koordinací této problematiky jako člen Národní komise pro řešení jodového deficitu a jako zástupce ČR v Evropské komisi ICCIDD (Mezinárodní rady pro sanaci chorob z jodového deficitu). Podílel se organizačně, prakticky i interpretačně na akci Thyromobil, která pro řešení epidemiologie jodového deficitu proběhla v Evropě. V poslední době se intenzivně zajímá o záněty štítné žlázy a o autoimunně podmíněné tyreopatie. Je autorem a spoluautorem více než 450 publikací (z toho kolem dvou set odborných prací uváděných na PubMed, h-index 11 podle Web of Science) a mnoha přednášek a několika monografií. V r. 1989 obhájil doktorskou disertační práci na téma jodového deficitu, v r. 1993 byl habilitován na 2. LF UK v Praze a v r. 1997 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Přednáší nejen na 2. LF UK, ale také na LF UK v Plzni a na Jihočeské universitě v Budějovicích.

Od roku 1999 je vedoucím subkatedry endokrinologie IPVZ v Endokrinologickém ústavu. V této funkci a jako předseda atestační komise pro endokrinologii je garantem kvality vzdělávání a úrovně lékařské péče v tomto oboru.

Vědecké práce prof. Zamrazila byly oceněny třikrát cenami České endokrinologické a diabetologické společnosti, cenou České lékařské společnosti JEP a Státní cenou v r. 1985. Je členem výboru České endokrinologické společnosti, v několika obdobích jako místopředseda, byl i členem výboru České diabetologické společnosti.

Prof. Zamrazil je výtečným klinikem a v této činnosti mu pomáhá nejen dlouholetá zkušenost, ale i obdivuhodná diagnostická intuice. Je výborným endokrinologem, ale má i rozsáhlé encyklopedické znalosti v oblasti celé medicíny. To mu umožnilo, aby spolu s prof. J. Blahošem vydali monografii mapující průniky endokrinologie do ostatních oborů medicíny (J. Blahoš a V. Zamrazil: Endokrinologie – interdisciplinární obor. Triton, Praha 2006). Vyniká také mimořádnou orientací v umění výtvarném i múzickém. Jen málo profesionálů jej může překonat ve věkem téměř nedotčené schopnosti po mnoho hodin bez paměťového škobrtnutí procítěně recitovat díla z české poesie.

Jubilantovi přejeme další léta naplněná činorodou energií, hodně zdraví a splnění dalších cestovatelských cílů.

(Text byl použit s laskavým svolením autora prof. L. Stárky z časopisu Kazuistiky v diabetologii 2011)